Termín vernisáže: 16. 5. 2022 v 18.00
Výstava potrvá do 26. 6. 2022

Výstava probíhá v galerii MAGNA v Ostravě.

„Dlouhodobě se pokouším o různé typy automatických kreseb. Snažím se vyhnout úvahám, které by ovlivnily jejich tvarosloví. Častou překážkou se stává samotná ruka se svými návyky a omezeními. Poslední roky zkoumám, jaký má náhodnost vznikajících skvrn smysl a jak důležité je rozdmýchávání vlastní představivosti, když nepoužiji k vedení stopy ruku. Papír jako pijavici, která nekontrolovatelně šíří vylitou skvrnu, jsem poprvé použil před sedmi lety. Nasál jsem v Pekingu vůni tuše a přivezl si balík rýžového papíru. Na rozdíl od vodou hnaných pigmentů po kluzkých površích mě překvapilo organické rozrůstání nalitého inkoustu. Fascinuje mě tvarosloví, které se i při snaze jej ovlivnit stejně rozpustí jinak. Při této práci rozmáčím všechnu svou předběžnou vůli po konkrétních tvarech, stávám se spouštěčem stružek tuše, služebníkem tekutosti. Obrazce se mi jeví přesvědčivé a samostatné jen když nejsou řízeny žádnou předešlou vizí. Vznikají rychle při jednorázovém vylití a vysychání. Jsou záznamem času rozpíjení a nesnesou dodatečné úpravy. Nesmím si je v představách předem určit. Jinak se nevyjeví. Tekutost se mi vysměje. Skvrna zmrtví. Hlava kočky, kterou jsem neplánoval. Ryba, kterou jsem si nevysnil… Nejsou mými motivy, necítím k nim rukopisné autorství. Byl jsem jen při tom, při jejich růstu. Tím se mi zdají skutečnější. Svévolnost je diktát nezávislé vůle, je to volnost vůlí demonstrovaná. Zatímco samovolnost je svobodná i na vlastní vůli. Přihlížím vzniku stopy a vzdávám se chtění po volnosti. Jestliže si před zanecháním stopy řeknu: „Bude to květ“, vyroste mi pod rukou uvolněně zamyšlený květ. Jestliže si po zanechání stopy překvapen řeknu: „Vždyť je to květ“, bude to samorostlý opravdový květ. Květ, který mi vyrostl před očima. Pociťuji intenzivní vzruch z překvapení při vzniku mnou nedomýšlených obrazců. Co to znamená? Je to únava z vlastního myšlení? Snadnost sklizně nahodilých tvarů? Únik před sebou samým? Omámení přirozeným růstem? Další objevování Ameriky?
Prostá radost z představivosti? Nevím.“ PETR NIKL

Termín vernisáže: 5. 5. 2022 v 17.00
Výstava potrvá do 1. 7. 2022

Výstava probíhá v Topičově salonu v Praze.

Prožili jsme a prožíváme těžké období – COVID vystřídala válka, jen pár set kilometrů od nás, a lehce tak můžeme opomíjet to, co již před mnoha set lety vcelku dokonale vystihl Samuel Butler svým výrokem:

„Všechny živé bytosti, kromě člověka, vědí, že smyslem života je radovat se z něj.“

Věřím, že mnoho z nás to vnitřně stále tak nějak cítí, a jsem velmi rád za kohokoliv, kdo svým životem, jednáním či dílem přispívá k přiblížení se této životní filosofii. Podobně, jak mi byl blízký můj přítel Oldřich Smutný, člen legendární UB 12, svým životním a uměleckým postojem, že člověk může přírodě konkurovat pouze v zobrazování krásy, je mi blízký můj přítel Kurt Gebauer, který je jednou z vzácných výjimek z Butlerova citátu. Radost ze života hledá, zobrazuje ji, nabízí a také se v poslední době angažuje při jakékoliv příležitosti, kdy ji může zachovat pro ostatní. Je třeba bojovat za každou událost či místo, které nám možnost radovat se ze života přináší a jedním z nich je také ikonické přírodní koupaliště Džbán, jehož budoucnost je v ohrožení.

Jiří Dobeš, galerie MAGNA

Kurt k tomu píše následující:

“Chodím plavat, kdy to jde a také kreslím, maluji, sochám vznášení nejen při plavání, ale i při pohledu na krajinu, kde je voda. V mém rodišti v Hradci nad Moravicí řeka Moravice v nádherném největším anglickém parku pod zámkem, kde se kdysi procházel i Beethoven. V Praze, kde jsem od už roku 1959, kdy jsem po kamenické škole přišel opravovat staré památky, je vodní nádrž Džbán na potoku, který teče do Divoké Šárky. Zázrak Džbán se stal za hlubokého totáče jednou z věcí, která se povedla. Je to pražské moře, kam chodili a chodí lidé, kteří nemohli nebo nemusí k moři. Po sametové revoluci nám tento poklad prodali do soukromých rukou, které nedávno chtěly změnu územního plánu, aby se tam mohlo stavět. Dvanáct tisíc podpisů petice a vedení města změnu zatím zastavilo, ale je třeba, abychom naše moře Džbán dostali zpět. V létě, kdy to jde, si na Džbán jdu zaplavat každý den. Co při tom zažívám, kreslím a maluji. Přijďte se podívat na pokusy zachytit něco ze Džbánu radosti a zachraňme ho nejen pro nás, ale i pro budoucí. Týká se to záchrany nejen Džbánu, ale v Praze i areálu Veleslavínského zámku, Dalejského údolí a dalších míst radosti z krajiny. V Ódě na radost Ludwiga van Beethovena, naší evropské hymně, má RADOST hlavní slovo.” KURT GEBAUER, 29.4.2022

Těšíme se na všechny v Topičově salonu v Praze již tento čtvrtek 5.5. od 17.00 do 20.00

… a neodpustíme si ještě jeden krátký citát Honoré de Balzaca: “Radost je dokonalost”
Přijďte se podívat na výstavu – radosti je v díle Kurta Gebauera na rozdávání.

Termín vernisáže: 11. 4. 2022 v 18.00
Výstava potrvá do 15. 5. 2022

Výstava probíhá v galerii MAGNA v Ostravě.

Pavla Nikitina je mladá ukrajinská sochařka, která bude v letošním roce absolvovat v atelieru Michala Gabriela.  Již v listopadu loňského roku však získala v Kyjevě první cenu pro mladé ukrajinské umělce MUHi 2021 (prestižní ocenění, obdoba cen Jindřicha Chalupeckého) a v prosinci se stala jednou z finalistů PinchukArtCentre Prize 2022.

Díky této skutečnosti měla mít letos dvě výstavy v prestižních galeriích v Kyjevě na Ukrajině. Celý únor se věnovala nápadům a ve čtvrtek 24.2.2022, v den kdy začala válka, měla termín pro odevzdání návrhů ke schválení realizací jejích projektů. Stali jsme se tak svědky příběhu nerealizovaných plánů mladé sochařky na startu své kariéry napadených ruskou armádou.

Tyto výstavní projekty se budeme snažit realizovat v České republice, nicméně nyní nám s ohledem na současnou situaci na Ukrajině nedalo jinak, než se vrátit k jejímu projektu válečné 3D reportáže „5 minut“, který Pavla Nikitina zahájila již před pár lety.

Termín vernisáže: 28. 2. 2022 v 18.00
Výstava potrvá do 10. 4. 2022

Výstava probíhá v galerii MAGNA v Ostravě.

Petr DUB (narozen 30. 12. 1976 v Praze) v roce 2012 zakončil doktorské studium na FaVU VUT v Brně autorskou publikací s názvem Vybrané postkonceptuální přístupy v současné české malbě. Ve vlastní umělecké tvorbě se věnuje především zkoumání kapacity současné malby, objektu, instalace a jejich vzájemných přesahů v architektuře či ve veřejném prostoru. Autorova diplomová práce s názvem UNFRAMED byla vybrána pro evropskou přehlídku Start Point a cyklus TRANSFORMERS mezi díla finalistů mezinárodní ceny The Sovereign European Art Prize pořádané Královskou nadací v Londýně pod záštitou aukční síně Christie‘s. Autor byl nominován na cenu Essl Art Award Cee a zařazen do cyklu Start Up organizovaného Galerií hlavního města Prahy. Je spoluzakladatelem fotografické platformy Studio Flusser a od roku 2018 vede na pražské Akademii výtvarných umění spolu s Markem Medunou jeden z malířských ateliérů. Realizoval desítky samostatných i společných výstav nejen ČR i v zahraničí a za své dílo, kterým je zastoupen ve významných sbírkách po celém světě, získal mnoho ocenění.

Termín vernisáže: 29. 11. 2021 v 18.00
Výstava trvala do 22. 2. 2021

Výstava probíhala v galerii MAGNA v Ostravě.

Lubomír Přibyl je na české výtvarné scéně solitérem, který nemá přímé předchůdce a svou důsledně monochromní tvorbou je blízký pouze některým členům skupiny Zero. Jak psal svého času již J. Valoch, výlučnost Lubomíra Přibyla spočívá i ve způsobu, jakým se důsledně
věnuje řešení autonomního výtvarného problému za použití nekonečných variant zvolených prostředků. Jeho dílo je vzácně vnitřně koherentní a ve srovnání
s domácím i zahraničním uměním nezaměnitelné. Bývá řazen k širšímu proudu „nové citlivosti“, který užívá jazyka geometrie, ale modifikuje ho a naplňuje novými významy.

Objevování nových estetických fenoménů a kvalit, které charakterizuje celou škálu geometrického umění v 60. letech, je u Lubomíra Přibyla spojeno s určitými
konceptuálními rysy a navozováním nových pojmových vztahů.

Termín vernisáže: 18. 10. 2021 v 18.00
Výstava trvala do 28. 11. 2021

Výstava probíhala v galerii MAGNA v Ostravě.

Připravili jsme pro Vás přehlídku tvorby Pavla BESTY, renomovaného malíře, který byl např. v roce 2001 oceněn za své dílo na Mezinárodním bienále současného umění v italské Florencii. Podstatnou část svého dětství a dospívání Pavel Besta prožil právě v Ostravě, kde se nyní tedy vrací představit své nejen poslední práce.

Termín vernisáže: 6. 9. 2021 v 18.00
Výstava trvala do 17. 10. 2021

Výstava probíhala v galerii MAGNA v Ostravě.

Václav Malina se hned na začátku 80. let zařadil mezi nejdůležitější osobnosti českého umění, rozvíjející tehdy aktuální téma konceptuální reflexe přírody, aniž by však opustil malovaný obraz. Ve svých obrazech navazuje na tradici moderního kolorismu. Východiskem jeho tvorby je tedy krajinomalba, přičemž krajinu a přírodu vnímá jako součást univerzálního řádu. Ačkoliv mnohá jeho díla působí ryze nezobrazujícím dojmem, mají většinou základ v konkrétním prožitku krajiny a přírody, anebo v inspiraci zprostředkované literaturou (poezií) či hudbou. Lze v nich nalézat i rozměr duchovní a skrytou symboliku. 

Napětí mezi emocionálním, smyslovým prožitkem a racionalitou přístupu je přítomno ve všech jeho dílech. Václav Malina usiluje ve své tvorbě o propojení zažité a pochopené malířské tradice s novým konceptuálním přístupem. Tímto Malinovým výtvarným názorem, který se pohybuje na rozhraní klasické malířské citlivosti a konceptuálních strategií, se zabývali renomovaní historikové a teoretikové umění (V. Lahoda, J. Valoch, Z. Sedláček).

V posledních obrazech se znovu navrací ke krajinářským východiskům své tvorby jako možnému impulsu k dalšímu vývoji. Tuto sérii posledních Malinových prací tedy mohou nyní zhlédnout návštěvníci galerie MAGNA.

Termín vernisáže: 07 2021
Výstava potrvá od 28. 6. 2021 – 31. 3. 2022

Výstava probíhá v přírodní rezervaci divokých koní, zubrů a praturů v Milovicích ve středních Čechách.

V rezervaci v Milovicích bylo před začátkem prázdnin instalováno jezdecké sousoší Michala Gabriela. Ještě ráno si Jezdec „pózoval“ v Karlových Varech před Grandhotelem Pupp, aby již za cca 3 hodiny hledal své další umístění v rezervaci divokých koní.

Kurátorským záměrem je vyvolat intenzivní debatu o postavení a roli výstavních galerií v naší společnosti, které byly během koronakrize nesmyslně zavírány před návštěvníky. Autor samotný pak instalací jeho moderního sousoší do tohoto „pravěkého“ prostoru chce rozpoutat také diskusi a přemýšlení o vlivu rozvoje civilizace na svět zvířat a přírodu jako takovou, ale i ztracené „archaické pouto“ člověka a koně.

 ANOTACE k výstavě:

 „Nevěděli jsme ještě ani na jaře, zda má smysl plánovat výstavy pro lidi, kteří po velkou část roku nemohli výstavy navštěvovat, proto jsme radši připravili výstavu pro zvířata v přírodní rezervaci. Při přemýšlení o autorovi jsem měl od začátku naprosto jasno – Michal Gabriel se intenzivně zajímá o interakci živých zvířat s jeho sochami umístěnými v plenéru, ale také o jejich záchranu (od roku 1980 se výrazně angažoval při pomoci v záchraně chovu huculských koní na Janově hoře v Krkonoších).

I když sousoší bude stát uvnitř uzavřené obory, bude je možno pozorovat zdálky dalekohledy zpoza plotu nebo z již vybudovaných pozorovatelen. Instalace tak poskytne „ potěšení“ oběma stranám: divokým koním či praturům, ale také návštěvníkům rezervace, zvířata však budou mít symbolickou „komunikační přednost“.“

Autor anotace: Jiří Dobeš, galerie MAGNA

Termín vernisáže: 20. 5. mezi 15.00 – 19.00
Výstava trvala od 3. 5. 2020 do 11. 7. 2021

Výstava probíhala v Galerii MAGNA v Ostravě.

Jan Pištěk je výrazným představitelem generace umělců, kteří se objevili na výtvarné scéně koncem 80. let a jejich význam a přínos českému umění přetrval do dnešních dní.

Na výstavě mohou diváci zhlédnout nejen autorovu volnou tvorbu z posledních let, jejíž reprezentativní průřez je aktuálně k vidění také v právě probíhající rozsáhlé samostatné výstavě autora v Čáslavi, ale také úplně poslední díla, která zatím nebyla nikde prezentována.

Svou tvorbou se od prvopočátku pokouší zachytit rozpor, ale zároveň i styčné body mezi reálným zobrazením světa a abstrakcí, jež má v dějinách české malby mnoho významných představitelů, kteří se snažili podělit s divákem o své vidění světa. Ať již představitelé abstraktního expresionismu, nebo lyrické abstrakce, všichni vnímali abstrakci jako základnu pro svůj originální výraz. Nejinak je tomu v současné tvorbě Jan Pištěka, jehož aktuální odklon od figurativní polohy mu umožňuje nevázat se na konkrétní budoucí formu obrazu, který vzniká tak trochu mimo jeho kontrolu, rozum i vědomí. Absence figurativní znakovosti, systému i pravidel mu přináší možnost plně soustředit svou energii a citlivost na cestu k odhalování tušeného řádu věcí.

Původní autorovo přání „prostě si pořádně čistě zamalovat“ tak přechází v meditativní ceremonii, při níž se autor nechává volně inspirovat prvotním výjevem uloženým kdesi hluboko v jeho podvědomí. Výjevem, o němž je skálopevně přesvědčen, že jej někde zažil, viděl nebo jen cítil. Postupně spřádá síť amorfních tvarů, světla, pocitů a energií ve své pavučině snů a převádí tak na plátno onu známou či tušenou zkušenost s touhou dozvědět se něco nejen o ní, ale možná i o sobě samém.

Zda se jedná o jakousi antropologickou pouť při níž se autor vydává z nulové výchozí pozice do vlastní duše, kosmologickou inspiraci nebo o spirituální prožitek při cítění řádu věcí vesmírných a jejich cest od prapočátků, se možná hned tak nedozvíme. Důležité ale je, že díky této inspiraci vznikají nová díla autora, která jsou výjimečná a nadčasová a jako taková mají velkou šanci zapsat se do dějin nejen české malby, tak jako například obrazy Františka Kupky, která přišla na svět po „Klávesech piana“, kterými nadobro opustil svou původní tvorbu.

Autor anotace: Jiří Dobeš, galerie MAGNA

Termín vernisáže: 19. 5. mezi 15.00 – 19.00
Výstava trvala od 19. 5. 2020 do 30. 9. 2021

Výstava probíhala v Topičově salonu v Praze.

Davidovy kódy:

Stěží bychom u nás hledali umělce, který je současně tak osobní i politický, jako je Jiří David. Jeho umělecký a občanský projev se od sebe nedá oddělit a vše je u něho zároveň výbušné a nepředvídatelné i hluboce prožívané a založené na osobním přesvědčení o správnosti i nutnosti konkrétního činu nebo díla.

Tvorba Jiřího Davida je v českém prostředí ojedinělá, protože artefakt v ní není cílem, ale formou komunikace, ve které jsou zakódované zprávy o politice a dějinách nebo lidské tělesnosti a sexualitě, ale především o samotném umění a osobě umělce. Přitom se Davidovy obrazy, sochy, objekty nebo instalace nedají chytit do povrchních kategorií angažovaného nebo politického či humanistického a vůbec jakéhokoli jiného umění s přívlastkem. Unikají teoretickým škatulkám, zavedeným žánrům i interpretačním schématům a jejich hlavní metodou je transgrese každé zdánlivé jistoty v tomto stále nejistějším světě.

Davidova díla vracejí úder politické i každé jiné banalitě plovoucí v našem digitálně globalizovaném prostoru a virtuální realitě. Spočívají v umělecké sebereferenci, která je současně sebezpytem. Také proto se některá témata, kompozice a postupy neustále vracejí, jako například dějiny obecné, národní i ryze osobní a rodinné. V každém zobrazení politického symbolu se přitom současně objevují nepolitické významy i sama prázdnota politiky. A právě z této prázdnoty se paradoxně rodí svobodné umělecké gesto, které je vždy ústředním bodem umění Jiřího Davida.

Jiří Přibáň (text vychází z úvodu ke knize Jiřího Davida: Vizuály, vydané v roce 2021 vlastním nákladem autora)

Termín vernisáže: s ohledem na vládní opatření byla výstava zahájena bez vernisáže

Výstava byla prodloužena a trvala
od 11. 1. 2021 do 16. 4. 2021

Výstava probíhala v Topičově salonu v Praze.

Odkaz na virtuální prohlídku ZDE:

https://my.matterport.com/show/?m=vLHYUj36prP

Začalo to ubrouskem. Ubrouskem s vlnovkami, který byl součástí prostírání při pozdní večeři u Petra Kvíčaly. „To není Kvíčala, ale IKEA“, odpoví se smíchem umělcova žena dřív, než se stačím zeptat. Rešerše na internetu ukázala, že vlnovky na ubrousku jsou dílem britské designérky, jejíž některé další práce vykazují vizuální afinitu s Kvíčalovými obrazy. Shodneme se minimálně na tom, že globální řetězce zaměstnávají rozhodně víc a lepších právníků, než si může dovolit profesor umělecké školy z Brna. U vaječného koňaku nás ale napadlo řešení situace: stačí přece ten ubrousek signovat! Tímto triviálním trikem obrátit věc ve svůj prospěch, neboť apropriace působí jako kyselina na vážnost a váženost umělecké originality, protože ji s přesně dávkovanou ironií staví na hlavu. U stolu rychle klíčí rozhodnutí, že nezůstane jenom u podepsaného ubrousku, ale vznikne nová série obrazů nazvaná KVÍČALA FOR IKEA a bude se tak jmenovat i celá výstava. Marketing korporací již dlouho pracuje se zapojením umělců do svých kampaní, za všechny stačí připomenout notoricky známý příklad lahví vodky. V současnosti je však stále populárnější zapojení umělců a designerů formou „collabu“, tedy spolupráce, ze které vzniká limitovaná série produktů. V případě výstavy KVÍČALA FOR IKEA je tedy nejpřesnější hovořit o formátu „guerilla collabu“.

Ondřej Chrobák, zkráceno

Termín vernisáže: 5.10. v 17.00
Výstava trvala od 5. 10. 2020 do 8. 1. 2021

Výstava probíhala v Topičově salonu v Praze.

Odkaz na virtuální prohlídku ZDE:

https://my.matterport.com/show/?m=kAFzTEuK9wp

Michal Gabriel už více než tři desetiletí naplňuje výtvarný svět svým sochařským dílem. Výstava „Socha je vším“ však není retrospektivou, ale hravou bilancí dosavadní tvorby při příležitosti letošních šedesátých narozenin. Prolínají se v ní nejstarší ikonická díla s méně známými sochami a objekty a vstupují do kontextu s nejsoučasnější tvůrčí polohou. V Gabrielově pojetí je socha vším, nikde nezačíná ani nekončí, prostupuje časem v dílech započatých před řadou let a dokončovaných v okamžiku, kdy znovu vyvstává jejich aktuálnost. Časová neohraničenost přináší také prolnutí tvůrčích postupů od těch nejtradičnějších, bytostně sochařských, až po experimenty s materiálem, barvou, strukturou a digitálními nástroji. Důležitou složkou v rovině tématu je v rámci autorova zaměření všudypřítomná figurální tvorba, která na této výstavě kulminuje v souboru portrétů kolegů ze skupiny Tvrdohlaví. Toto uskupení na začátku devadesátých let zásadním způsobem formovalo české výtvarné prostředí i přes krátké společné působení. S odstupem let, kdy se její bývalí členové prosadili spíše jako solitéři, se tedy téměř kompletní skupina na Gabrielově výstavě symbolicky ocitá opět u jednoho stolu. Sleduje ji pohled Václava Havla a obklopuje svět soch plný květin, bytostí zvířat a věcí, jež jsou skutečností, symbolem, zprávou, touhou i jejím naplněním.

Lucie Pangrácová