Termín vernisáže: 19. 5. mezi 15.00 – 19.00
Výstava potrvá od 19. 5. 2020 do 20. 8. 2021

Výstava probíhá v Topičově salonu v Praze.

Davidovy kódy:

Stěží bychom u nás hledali umělce, který je současně tak osobní i politický, jako je Jiří David. Jeho umělecký a občanský projev se od sebe nedá oddělit a vše je u něho zároveň výbušné a nepředvídatelné i hluboce prožívané a založené na osobním přesvědčení o správnosti i nutnosti konkrétního činu nebo díla.

Tvorba Jiřího Davida je v českém prostředí ojedinělá, protože artefakt v ní není cílem, ale formou komunikace, ve které jsou zakódované zprávy o politice a dějinách nebo lidské tělesnosti a sexualitě, ale především o samotném umění a osobě umělce. Přitom se Davidovy obrazy, sochy, objekty nebo instalace nedají chytit do povrchních kategorií angažovaného nebo politického či humanistického a vůbec jakéhokoli jiného umění s přívlastkem. Unikají teoretickým škatulkám, zavedeným žánrům i interpretačním schématům a jejich hlavní metodou je transgrese každé zdánlivé jistoty v tomto stále nejistějším světě.

Davidova díla vracejí úder politické i každé jiné banalitě plovoucí v našem digitálně globalizovaném prostoru a virtuální realitě. Spočívají v umělecké sebereferenci, která je současně sebezpytem. Také proto se některá témata, kompozice a postupy neustále vracejí, jako například dějiny obecné, národní i ryze osobní a rodinné. V každém zobrazení politického symbolu se přitom současně objevují nepolitické významy i sama prázdnota politiky. A právě z této prázdnoty se paradoxně rodí svobodné umělecké gesto, které je vždy ústředním bodem umění Jiřího Davida.

Jiří Přibáň (text vychází z úvodu ke knize Jiřího Davida: Vizuály, vydané v roce 2021 vlastním nákladem autora)

Termín vernisáže: s ohledem na vládní opatření byla výstava zahájena bez vernisáže

Výstava byla prodloužena a trvala
od 11. 1. 2021 do 16. 4. 2021

Výstava probíhala v Topičově salonu v Praze.

Odkaz na virtuální prohlídku ZDE:

https://my.matterport.com/show/?m=vLHYUj36prP

Začalo to ubrouskem. Ubrouskem s vlnovkami, který byl součástí prostírání při pozdní večeři u Petra Kvíčaly. „To není Kvíčala, ale IKEA“, odpoví se smíchem umělcova žena dřív, než se stačím zeptat. Rešerše na internetu ukázala, že vlnovky na ubrousku jsou dílem britské designérky, jejíž některé další práce vykazují vizuální afinitu s Kvíčalovými obrazy. Shodneme se minimálně na tom, že globální řetězce zaměstnávají rozhodně víc a lepších právníků, než si může dovolit profesor umělecké školy z Brna. U vaječného koňaku nás ale napadlo řešení situace: stačí přece ten ubrousek signovat! Tímto triviálním trikem obrátit věc ve svůj prospěch, neboť apropriace působí jako kyselina na vážnost a váženost umělecké originality, protože ji s přesně dávkovanou ironií staví na hlavu. U stolu rychle klíčí rozhodnutí, že nezůstane jenom u podepsaného ubrousku, ale vznikne nová série obrazů nazvaná KVÍČALA FOR IKEA a bude se tak jmenovat i celá výstava. Marketing korporací již dlouho pracuje se zapojením umělců do svých kampaní, za všechny stačí připomenout notoricky známý příklad lahví vodky. V současnosti je však stále populárnější zapojení umělců a designerů formou „collabu“, tedy spolupráce, ze které vzniká limitovaná série produktů. V případě výstavy KVÍČALA FOR IKEA je tedy nejpřesnější hovořit o formátu „guerilla collabu“.

Ondřej Chrobák, zkráceno

Termín vernisáže: 5.10. v 17.00
Výstava potrvá od 5. 10. 2020 do 8. 1. 2021

Výstava probíhá v Topičově salonu v Praze.

Odkaz na virtuální prohlídku ZDE:

https://my.matterport.com/show/?m=kAFzTEuK9wp

Michal Gabriel už více než tři desetiletí naplňuje výtvarný svět svým sochařským dílem. Výstava „Socha je vším“ však není retrospektivou, ale hravou bilancí dosavadní tvorby při příležitosti letošních šedesátých narozenin. Prolínají se v ní nejstarší ikonická díla s méně známými sochami a objekty a vstupují do kontextu s nejsoučasnější tvůrčí polohou. V Gabrielově pojetí je socha vším, nikde nezačíná ani nekončí, prostupuje časem v dílech započatých před řadou let a dokončovaných v okamžiku, kdy znovu vyvstává jejich aktuálnost. Časová neohraničenost přináší také prolnutí tvůrčích postupů od těch nejtradičnějších, bytostně sochařských, až po experimenty s materiálem, barvou, strukturou a digitálními nástroji. Důležitou složkou v rovině tématu je v rámci autorova zaměření všudypřítomná figurální tvorba, která na této výstavě kulminuje v souboru portrétů kolegů ze skupiny Tvrdohlaví. Toto uskupení na začátku devadesátých let zásadním způsobem formovalo české výtvarné prostředí i přes krátké společné působení. S odstupem let, kdy se její bývalí členové prosadili spíše jako solitéři, se tedy téměř kompletní skupina na Gabrielově výstavě symbolicky ocitá opět u jednoho stolu. Sleduje ji pohled Václava Havla a obklopuje svět soch plný květin, bytostí zvířat a věcí, jež jsou skutečností, symbolem, zprávou, touhou i jejím naplněním.

Lucie Pangrácová